Argumentační léčka

17. 07. 2010 | † 30. 09. 2015 | kód autora: FdJ

 

"Argumentační léčka", nebo také "argumentační past" je taktika, která se používá v rétorice. Ve stručnosti ji lze shrnout následovně: během debaty jsou kladeny takové otázky, nebo předkládány takové argumenty, které účelově posouvají předmět sporu do situace, kdy jeden z účastníků debaty bude muset připustit, že to, co říká, je chybné a neudržitelné. Zkušený rétor by měl nástrahy kladené oponentem rozpoznat a zahájit protiúder. V odborné, ale i populárně naučné literatuře, je v současné době spousta literatury, které se této problematice věnují. A je to vskutku zajímavé čtení, ale není to předmět mého psaní.
Podstata tohoto krátkého komentáře spočívá v tom, že já sám jsem se nedávno dostal do argumentační pasti. Stručně řečeno jsem se přistihl, že v jedné konkrétní situaci zastávám protichůdná stanoviska a přitom sám si nejsem jist, jak z této léčky ven. O co jde?
Jsem stoupenec placení školného na vysokých školách. Tvrdím, že mladí lidé by se měli snažit a ve svém volném čase – obzvláště pak o prázdninách – hledat způsoby, jak pokrýt své výdaje. Neměli by proto odmítat práci v supermarketech, nebo třeba jako pomocná sila na stavbě jen proto, že mají pocit, že jsou cosi víc.
Současně ale nesnáším práce, při nichž brigádníci zastavují chodce na ulici, snaží se jim vnutit – tuhle pojišťovnu, tuhle banku, jinde zaručeně nejlevnější parfém, otevření nové prodejny a podobně. Je to ponižující a obtěžující současně.
Přibližně před dvěma týdny mne na ulici oslovila mladá slečna. Pokud si dobře vzpomínám, nabízela mi nějakou pojišťovnu a snažila se mi dokázat, že tato je opravdu nejlepší volba, kterou mohu učinit. Za normálních okolností každého, kdo mne takto osloví, nebo mi jen třeba chce vnutit nějakou reklamu, okamžitě "odpálkuju". Tentokrát jsem ale udělal výjimku – ta slečna se hezky usmívala, byla sympatická a já neměl to srdce jí říct: "Dejte proboha pokoj!" Když domluvila, slušně jsem poděkoval, vysvětlil ji, že tímto způsobem si zásadně nikdy nic nevybírám a že oceňuji její výkon, ale u mne neuspěje. Slečna byla bystrá. Pochopila, rozloučila se a odešla.
Pak jsem chvíli přemýšlel a začínal se dostávat do pasti: jestliže podporuju školné a očekávám, že studenti budou vyhledávat jakoukoli brigádu, nutně to povede k tomu, že ulice budou ještě více naplněné "chodícími reklamami", které rozdávají letáky a vykutálenými prodejci, kteří se vám snaží vnutit svůj produkt. Čím více studentů bude takto pracovat, tím větší pravděpodobnost, že osloví i mne...
A jsem v pasti. Toto jsem skutečně chtěl, když jsem podporoval školné? Jak z toho ven? Jsou v zásadě dvě možnosti. Za prvé, přestanu podporovat školné a věřit, že studenti a) budou mít to štěstí a najdou práci, která je vysokoškoláků "hodna" a za b) budou se raději flákat.
Druhá možnost je, že budu i nadále školné podporovat. Budu si ale muset zvyknout, že vlídná odpověď nepatří jen sympatickým mladým slečnám, ale prostě všem, kteří se snaží ve svém volném čase pracovat. Slušnou, i když třeba negativní odpověď, si totiž zaslouží každý, bez ohledu na to kolik mu je let a jak vypadá.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.